Izabella von Dočasky
ADOPTOVANÁ
Isabella je psí puberťačka, jejíž majitel přišel o všechno a ocitl se v azylovém domě, kam si ji nemohl vzít s sebou. Isabellky se vzdal, abychom jí našli novou spolehlivou a milující rodinu a on si mohl dát život do pořádku. Bylo to smutné loučení. Isabella ale jeho odchodem netrpí, je to velmi akční holka, dosud žila bez vedení a výchovy, takže je u nás tak trochu jako Alenka v říši divů. Je zvyklá venku, vodítko budeme trénovat, umí jezdit autem, miluje všechny lidi i zvířátka (žila na statku). U veterináře se chová báječně - svalí se na záda a nechá na sobě dříví štípat. Vyroste z ní čtyřicet kilo bílé lásky ;-) Kapeme jí do očiček a malinko ji ještě "vykrmíme".
Z nového domova
Jak si mě našla velká bílá bublina.
Abych mohla napsat o tom, jak se mi žije s Izou, musím začít trošku ze široka.
Vždycky jsem měla velké psy; jako holka labradora Dana, pak jsem si vzala svého muže a s ním i vlčandu Bonny. Po Bonynce jsme dlouho psa neměli, veškerou pozornost jsme upřeli na děti. Což neznamená, že nám pes nechyběl. Když děti povyrostly, pořídil mi muž psa mých snů - novofundlanského psa Ronyho. Načteno jsem o těchto psech měla kdeco, s Ronym jsem vstoupila do klubu Fundláček, který se zaměřoval na vodní výcvik. Šest let jsem jim dokonce dělala jednatelku. Když bylo Ronymu pět let, vybrala jsem si k němu novofundlaskou fenku Týnku. A Týnka změnila náš svět od základů. Byla nekonfliktní, hodná, poslušná, pracovitá, mazlivá a chytrá. Začala jsem s ní dělat pachové práce a naučila jsem ji pár kouskům z canisterapie. Záchranařinu jsme dělali samozřejmě taky. Naučila jsem ji vedle mě plavat a zvládaly jsme spolu uplavat až 750 m. Týnka byla moje druhé já, ona mi dala celé srdce a já jí kus toho svého.
Po smrti Ronyho jsme se vrhly na zdolávání kopců, samy dvě… a taky jsme poskytli náš domov opuštěným kočkám a založili jsme doma depositum pro SOS Kočky Hodonín. Kočky byly v naší domácnosti vždycky. Mívali jsme tak pět koček, se kterými oba psi vycházeli v pohodě. Po založení depozita se Týnka osvědčila jako zdatná a laskavá pomocnice ve výchově koťat. Nikdy jsem se nebála ji nechat i s malými koťátky samotnou. Začínali jsme na pěti vlastních a pěti útulkových kočkách. Depozitum se časem rozšiřovalo a v době, kdy už Týnka byla moc nemocná, jsme měli doma okolo dvaceti útulkových koček.
Po Týnčině smrti mi zůstala v srdci velká černá díra.
Ta se mi zalepila díky velké, bílé, chlupaté bublině.
Ještě za života Týny jsem si u Áji na stránkách všimla holčičky slovenského čuvače, shodou okolností si jí všimla i moje sestra a hned mi psala „dívej, to by byla holka pro tebe“, ale já řekla, že ne! Nebylo by to k Týně fér. Když Týnka odešla za Ronym, bylo mi mizerně. Chtěla jsem zase psa. A tak jsem zkusila Áju oslovit, jestli tam tu bílou bublinu ještě má. A ona ji měla. Byl o ni velký zájem, ale všechny Ája odmítala. Tak jsme se zkusily seznámit. Iza byla kouzelná, desetiměsíční třeštiprdlo jak se patří. Tak jsme zkusily jít spolu na procházku. Pak jsme zkusily ji seznámit s kočkami, což bylo nesmírně důležité. A ona byla v „cajku“.
Pak jsme si ji vzali na víkend a už jsme ji nevrátili.
Neříkám, že naše společné soužití bylo bezproblémové. Byla jsem zvyklá na klidné vyrovnané poslušné psy, tohle zvíře bylo ze začátku tvrdohlavé a svéhlavé. Prvního půl roku jsme nic nedělaly, nic necvičily, jen jsme chodily na procházky a naučila jsem ji štěkat na povel, nic víc. Neříkám, že chyba byla na její straně, to ne. Obě jsme se musely srovnat. Já si musela zvyknout, že ji budu mít vždycky na stopovačce a že mě bude za všech okolností bránit. Iza štěkala na všechno a na všechny, kdo se ke mně jenom přiblížili, a nejen štěkala - když se jí někdo „echt“ nelíbil, uměla i vystartovat! Dneska přebírám iniciativu já a nechám ji, ať mě brání, jen když sama chci. Taky jsem se musela odnaučit srovnávání Izy a Týnky! A to bylo pro mě asi to nejtěžší. Hned od začátku mě moc trápilo, že se Iza nechce mazlit. Vždycky, když jsem jí chtěla dát pusu na čenich nebo čelo na čelo, tak sebou cukala a divočila. Dneska už to umí. Umí se nejen pomazlit, ale umí si i o to mazlení říct. Trápilo mě, jak je tvrdohlavá a umíněná, ale přišla jsem na to, že i já umím být umíněná a tvrdohlavá. Někdy to je boj, ale většinou vyhrávám.
Iza si zase musela zvyknout, že u nás velím já! A že je lepší mě poslouchat, a že se mazlím nejen s ní, ale i s kočkami a mým mužem. Zato miluje ty naše tůry po horách a to i mnohakilometrové, krásně se naučila šlapat vedle mě a podle mého rytmu, předsednout, nosit náhubek, plavat a věřit mi. Kdyby mohla k tomu něco říct ona sama, tak by si stoprocentně postěžovala na to, že ji nenechám honit zajíce a jinou zvěř. No to teda nenechám!
Izabela se stala mojí parťačkou, je to moje velká bílá bublina. Mám ji ráda takovou, jaká je a ona mě miluje z celého psího srdce.
Petra & Izabella
