Čestmírův příběh varuje: Proč adopce seniory vyžaduje pečlivé zvážení
Adopce psů staršími lidmi je často romantizována. Představa, jak osamělá babička nebo dědeček dají domov pejskovi, zvlášť, když “ho nikdo jiný nechce” a vzájemně dají svému životu smysl, je dokonalá. No jo, ale co když babička skončí v nemocnici, nebo dokonce zemře? Co bude se psem?
Je potřeba si připustit, že u starších lidí je pravděpodobnost, že se nebudou schopni trvale postarat o svého milovaného mazlíčka, mnohem vyšší. Proto adopce k seniorům VELMI důkladně zvažujeme a vždy vyžadujeme oporu v rodině. Chceme, aby potomci nebo vnuci a vnučky převzali zodpovědnost, také se se psem seznámili a i oni měli jistotu, že pejska zvládnou a kdyby se opravdu něco stalo, o pejska se postarají oni. Nejinak tomu bylo u Čestmíra, nejistého střapatého psíčka s nízkým sebevědomím, který se k nám dostal už z jiného spolku a podle tehdejších informací žil do té doby s původní majitelkou na ulici. Rozhodně není dominantním a už vůbec ne agresivním psem. Spíše hromádkou neštěstí, která nejednou přišla o všechny jistoty a pocit bezpečí. Proto když už něco získá, urputně si to brání. Pro někoho, kdo se nenamáhá vcítit se, je to ale “jen” bručoun, co se nebojí ohnat. Úžasný mazlík pro lidi, kteří vědí, jak psisku vysvětlit, co smí a co nesmí a v tom dobrém ho podpořit a nebo taky malý diktátor podle těch, kteří jeho chování špatně vyhodnotí. Před rokem si ho u nás vybrala početná rodina žijící s babičkou ve vícegeneračním domě. Vše zpočátku vypadalo parádně a my jsme měli radost, že Čestmír bude mít svou paničku a rodinu, která babičce pomůže a postará se, kdyby náhodou už ona nemohla. Ale netrvalo dlouho a Česťa v novém domově začal porušovat lidská pravidla a vybočovat z představ o chodu domácnosti. Naše rady nepadaly na úrodnou půdu, rodina volila vlastní cestu (v podstatě distanc) a my respektovali, že je nic nenutí pracovat na zlepšení, když s babičkou je přeci spokojený a to, že k sobě nikoho jiného nepustí, nikomu nevadí. Až dokud babička neskončila v nemocnici. To byl pro Čestmíra i rodinu šok a my věříme, že ho nikdo nemohl dostat z pod sedačky. Vrátili ho s extrémně přerostlými drápy a dredy v kožichu, báli se ho i pohladit. Česťa na nás jednou zkusil to, co v rodině fungovalo - bububu, všechny vás sežeru. My ho hned ujistili, že takhle se tu chovat nemusí, jemu přecvaklo a je to zpátky veselý, poslušný rošťák, který opět hledá to své doma. Jen co mu dáme do pořádku kožíšek a napravíme kix ve vakcinačním schématu.
Vlastně měla rodina štěstí, že pejsek nepocházel od množitelů, nebo nebyl darován na bazoši. Neměli by ho kam vrátit.
Prosíme vás všechny, šiřte osvětu. Kdo sobě nebo svým prarodičům chce pořídit živou bytost, musí nést plnou zodpovědnost. Neměl by to dělat, pokud si není 100% jist, že se o zvíře postará, pokud se cokoliv stane. Chápeme záměr dva v jednom - rozveselit své blízké a zachránit pejska, ALE nelze to dělat na úkor čtyřnohých živých bytostí, navíc těch, které už si v životě zažili nemálo špatného. To není fér!